Obraz a zvuk na VHS
VHS ukládá obraz i zvuk na videokazetu velikosti přibližně 185×100×25 mm (o něco méně než velikost formátu A5), která obsahuje magnetickou pásku šířky 0,5 palce (přibližně 12,7 mm). Standard byl vyvinut firmou JVC (za použití technologie licencované od Sony) a zveřejněn byl poprvé v září 1976. V osmdesátých a devadesátých letech 20. století se VHS stalo de facto standardním formátem pro amatérské nahrávání a přehrávání videa poté, co vyhrálo válku s formátem Betamax firmy Sony (a v menší míře s formátem Video 2000 firmy Philips). Betamax poskytoval vyšší kvalitu záznamu, VHS však zvítězilo zejména díky nabízené větší délce záznamu (postupně až 300 minut v režimu SP) a jednoduššímu mechanickému řešení videokazety, díky kterému se VHS kazety daly výrazně rychleji převíjet.
Obraz na VHS ve formátech LP a SP
Obraz je v systému VHS nahráván na pásku do šikmých stop dvěma videohlavami umístěnými na rotujícím bubnu, okolo jehož více jak poloviny obvodu je páska ovinuta. Pro nahrávání delších pořadů byly postupem času přidány režimy LP (dvojnásobná) a EP (trojnásobná délka záznamu, někdy označováno též jako SLP), kdy se páska pohybuje poloviční, v případě EP/SLP třetinovou rychlostí a obraz je zaznamenáván do užších stop dalšími dvěma hlavami (tzv. čtyřhlavý videorekordér).
Dosud nejprodávanější VHS kazety však byly ty o délce 240 minut- tedy 4 hodiny záznamu v SP(čili normálním)režimu. (Při použití LP režimu se páska zpomalí dvojnásobně= záznam na tuto kazetu je dlouhý 8 hodin, při režimu EP se zpomalí trojnásobně= záznam 12 hodin.)
Zvuk na VHS videokazetě
Zvuk na VHS byl zpočátku nahráván pouze monofonně do podélné stopy s kvalitou horší než na analogové audiokazetě (frekvenční rozsah přibližně 100 Hz – 8 kHz, odstup signálu od šumu 42 dB v režimu SP). Později byly na trh uvedeny tzv. šestihlavé videorekordéry, které nahrávají dalšími dvěma hlavami na rotujícím bubnu stereofonní zvuk v kvalitě blízké CD (frekvenční rozsah přibližně 20 Hz – 20 kHz, odstup signálu od šumu více než 70 dB v režimu SP).Této technické vlastnosti se v devadesátých letech užívalo pro záznam hudby v rádiích.
Normy PAL, NTSC a kompatibilita zahraničních kazet
Kromě režimu záznamu (SP/LP/EP) je u starých kazet důležitá i televizní norma, ve které byl obraz natočen. V Evropě (včetně Československa a dnešní ČR) se používala norma PAL (720×576 px, 25 snímků za sekundu), zatímco v USA, Japonsku a dalších zemích NTSC (720×486 px, 30 snímků za sekundu, ve skutečnosti 29,97). Kazeta natočená v jedné normě se na přehrávači určeném pro druhou normu vůbec nemusí přehrát, nebo bude mít posunuté barvy či rychlost - proto je u kazet přivezených ze zahraničí (třeba od příbuzných v zámoří) vždy potřeba přehrávač, který danou normu podporuje. My zvládáme digitalizovat videozáznamy jak ve formátu PAL, tak NTSC.
Digitalizace a zachování kvality zvuku i obrazu
Při digitalizaci VHS záznamu platí jedna důležitá zásada: digitální kopie nikdy nevytvoří detaily, které v původním analogovém záznamu nejsou. Pokud je páska zašuměná nebo je obraz rozmazaný, zůstane takový i po převodu - jen se už dále nebude zhoršovat. Prostým zvětšením rozlišení (upscalingem) se tedy kvalita obrazu reálně nezlepší, pouze se zvětší velikost souboru. Skutečné vylepšení (redukce šumu, stabilizace barev, doostření) je už samostatný proces zvaný remastering, který je nad rámec běžné digitalizace a u nás ho nabízíme jako doplňkovou AI službu.
